Dýňi Zářilku a ducha Boo jsem nakreslila už před časem. Tehdy jsem k nim napsala i krátký pohádkový příběh pro úplně malé děti o odvaze, o světle a o tom, že i ti nejtišší z nás mají co zářit. Možná to byla malá předzvěst k Prachomilům 😁

🍂🎃👻

Boo je duch, který se bojí svítit. Nechce, aby ho někdo viděl. Až do chvíle, kdy potká fialovou dýni se žhavým úsměvem – Zářilku. Ta mu ukáže, že někdy stačí jen trošku světla a úsměv, aby i strach zhasl. 

V dálce za Modravými kopci, kde mlha zpívá staré ukolébavky a měsíc svítí trošku fialověji než obvykle, se nachází místo, kam se chodí smát všechny malé příšerky a duchové – Noční zahrada zábavy.

Právě tam žije Dýně Zářilka – fialová dýně se žhavým úsměvem. Každý večer rozsvěcí své oranžové oči a tváře a vypráví vtipy, které rozesmějí i nejplaššího ducha.

Jednoho dne však dorazil do zahrady malý duch jménem Světluška Boo. Byl tak plachý, že ani nesvítil. Místo světla z něj padaly jen drobné kapky ticha.

"Copak se děje, Boo?" zeptala se Zářilka a posvítila mu do očí – ne moc, jen tak jemně.

"Bojím se svítit. Co když mě někdo uvidí?" šeptl Boo.

Dýně se usmála svým největším úsměvem: "Ale právě to je kouzlo! Když svítíš, ostatní si tě všimnou… a možná zjistí, jak jsi skvělý!"

A tak spolu vymysleli hru – každý večer Boo zářil jen malinko víc, zatímco Zářilka mu dělala parťáka a chránila ho svým světelným smíchem.

Za pár nocí už Boo zářil tak jasně, že osvítil celou zahradu a smál se nahlas s ostatními. Už se nebál. Naopak – stal se nejjasnějším duchem široko daleko.

A od té doby, když někdo ve tmě zapochybuje o svém světle, stačí se podívat na oblohu. Prý tam září jedno zvláštní světýlko – malý duch, který se přestal bát.