Vždycky jsem měla ráda světlušky.

Jako dítě jsem je dokázala dlouho pozorovat. Stát v trávě, téměř nedýchat a čekat, kdy se mezi stébly rozsvítí další malé světlo. Bylo na nich něco zvláštního – tichého a zároveň magického.

Pamatuji si, že se říkalo, že tam, kde jsou světlušky, je tajemný svět.

A mně se ta představa líbila. Protože jsem vždycky věřila, že svět je větší, než se zdá.

Možná právě proto se mi tak hluboko zapsaly.

Roky uběhly. Člověk vyroste, začne řešit jiné věci. Tma už není plná fantazie, ale povinností a myšlenek.

A pak se v mém životě objevilo korejské slovo banditburi.

Učím se korejsky – pomalu, po svém, s radostí. A když jsem narazila na tohle slovo, něco se ve mně pohnulo. Znamená světlušku. Malou, svítící bytost, která se objeví ve tmě.

A já si uvědomila, že ta malá dívka, kterou kreslím, je vlastně kousek mě. Té, která stála v trávě a věřila, že svět má ještě další vrstvy.

Banditburi není jen ilustrace.

Je to návrat.

Je to připomínka, že tajemný svět nikam nezmizel. Jen se na něj někdy přestaneme dívat.

A možná právě proto tvořím světy plné světla. Protože někde uvnitř stále čeká ta holčička, která se nebála tmy – jen chtěla vidět, co se v ní rozsvítí.