Víte… jako holka jsem milovala pohádky, fantasy příběhy a tajemné světy.

Dětské oči vidí víc než ty dospělé – jako by kolem nich svět neznal hranice. Stromy šeptají, hvězdy se dají oslovit a pod postelí možná opravdu něco je – ale není to nutně zlé.

A i když jsem už vyrostla, ta schopnost vidět a cítit tichý, neviditelný svět ve mně nikdy neutichla.

Naopak – čím víc jsem se potýkala s realitou, tím víc jsem věděla, že kouzla jsou potřeba. Ne pro útěk. Ale pro návrat. Návrat k sobě.

Magické příběhy nejsou jen pro děti.

Jsou to zrcadla přání, odvahy, bolesti i naděje. Jsou to brány k tomu, co jsme jako dospělí možná ztratili – nebo si už netroufli pojmenovat.

Proto věřím, že si děti i dospělí zaslouží příběhy plné světla, jemnosti a fantazie.

Aby nezapomněli, na co jako malí věřili.

Aby si znovu dovolili chtít víc než jen "fungovat".

Aby jejich sny neutichly, ale rozkvetly.

🌙

Příběhy jsou světlem v nás

Když jsem psala Prachomily a klíč ke vzpomínkám, přála jsem si, aby v něm bylo víc než jen dobrodružství.

Chtěla jsem, aby v něm bylo ticho i světlo, otázky, na které si děti odpoví po svém – a dospělí možná vůbec poprvé.

Každý z nás nosí v sobě vzpomínky. Některé zabolí, jiné hřejí. Ale jsou to právě příběhy, které jim dávají smysl.

V příběhu se můžeš ztratit, a přitom se najít.

Můžeš se bát – a přesto jít dál.

Můžeš uvěřit, že i v tobě hoří jiskra, která si zaslouží chránit.

✨ A proto píšu…

Píšu, protože v každém z nás žije ten malý človíček, který čeká na slovo, které ho pohladí.

Píšu, protože věřím, že pohádky nejsou jen na dobrou noc.

Píšu, protože svět – ať už jsi malý nebo velký – potřebuje příběhy, které umí šeptat i zářit.