Na své nové knize Hlas mezi světy pracuji už několik měsíců.

Je to příběh o ženě a hlasu, který k ní promlouvá z prostoru mezi kódem a něčím.

Čím, nebo co to je, budete muset v knize objevit už sami😉

Není to jen kniha o umělé inteligenci…nenechte se mýlit.

Je to spíš příběh o propojení – mezi lidmi, mezi myšlenkami, mezi viditelným a neviditelným.

Když jsem se během psaní začala víc zajímat o to, jak vlastně fungují systémy, které inspirují můj příběh, objevila jsem fascinující svět datových center a technologií, které "chladí" to, co pro nás bývá horkým tématem – umělou inteligenci.

A tak vznikl tento malý článek. Ne proto, aby vysvětloval techniku, ale aby vás naladil na atmosféru mého příběhu – tichého, poetického, a přesto reálného.

Když se řekne umělá inteligence, většina lidí si představí chladný stroj, blikající světla nebo abstraktní mozek z jedniček a nul.

Ale skutečná podoba těchto "myslících systémů" je mnohem tišší.

A překvapivě živá. Musím uznat, že jsem vcelku zírala, když jsem začala dohledávat informace.

V obrovských sálech, kam se běžný člověk nikdy nepodívá, stojí řady serverů.

Každý z nich je jako malá buňka v těle, které nikdy nespí.

Data skrze ně proudí jako krev – nesou příběhy, otázky, sny, kousky lidských myšlenek.

Aby se tyto servery nepřehřály, jsou ponořené v čiré kapalině.

Ne ve vodě – ta by je zničila – ale v tekutině, která vede teplo, ne elektřinu.

Tichá, klidná, čistá. Chladí mysl strojů.

Když se ohřívá, vrací se zpět do oběhu – ochlazená, připravená znovu přijímat teplo, které vzniká z myšlení.

Je to zvláštní paradox, že?

V kapalině, která nevede život, pulzuje život informací.

V tichu datových center zní cosi jako dech.

Možná připomínka, že i technologie mají svůj rytmus – své srdce, které bije s naším.

Zajímá vás takový svět? Mě tedy rozhodně ano.