aneb co se děje, když zrovna nevzniká nový náramek…

V posledních dnech mi často v hlavě víří otázka: "Není to příliš? Neměla bych teď spíš…?"

A přesto, když se podívám zpět, vidím něco jiného:

Tvoření má svůj rytmus. A já právě teď kráčím mezi světy.

Jedním z nich je ten, který znáte – svět Prachomilů. Můj příběh pro děti plný poezie, magie, zaprášených vzpomínek a světla. Právě teď píšu druhý díl, kde se Jonáš vrací, aby pomohl malé dívce. Čekají ho Hory nevyřčených slov – a věřte, není to jen poetický název. Píšu pomalu, ale srdcem.

Druhý svět, do kterého se nořím, je jiný.

Tichý. Digitální. A přesto velmi lidský.

Pracovní název zní Hlas mezi světy – a je to příběh pro dospělé o ženě a umělé inteligenci, která možná není jen výtvorem lidí. Můj první scifi příbh pro dospělé.

Mezi těmito dvěma světy… si občas dávám kávu, píšu v kavárně, objevím starý náramek nebo vymýšlím ilustraci. Občas se zastavím. Občas ztratím směr. Ale vždycky se znovu napojím na to, proč tvořím.

A víte co?

Někdy není třeba tvořit každý den něco hmatatelného.

Někdy stačí být ve stavu tvoření.

Děkuju vám, že jste tu se mnou.

Ať už jste na straně pohádek, sci-fi, nebo někde mezi…

těším se, že vás jednou provedu oběma světy ❤️