Filipojakubská noc…

Jsou noci, které nejsou jen o čase. Jsou o pocitu.

Filipojakubská noc, noc z 30. dubna na 1. května, patří mezi ty nejmagičtější. Říká se, že právě tehdy je hranice mezi světy tenčí než jindy. Jako by se na chvíli otevřely dveře, které jindy zůstávají zavřené.

Lidé kdysi zapalovali ohně, aby odehnali zlé síly a očistili prostor kolem sebe. Plameny nebyly jen světlem ve tmě – byly symbolem ochrany, síly a nového začátku.

Byl to přechod. Zima pomalu ustupovala a svět se nadechoval k jaru.

Byly čarodějnice opravdu tím, čím se zdají?

Když se řekne "čarodějnice", mnoho lidí si představí něco temného. Ale možná to bylo jinak.

Možná to byly ženy, které rozuměly přírodě. Které vnímaly víc, než bylo vidět. Které pracovaly s bylinami, tichem a energií kolem sebe. Možná nebyly nebezpečné. Možná byly jen jiné. A možná právě proto z nich měl svět strach.

Čarodějky dnešní doby

Já dnes nemyslím na čarodějnice, ale na čarodějky. Na ty, které nevytváří kouzla nahlas, ale tiše v sobě. Na ty, které dokážou cítit hlouběji. Které nesou světlo, i když není vidět. Které nezáří proto, aby byly viděny, ale protože jinak nemohou.

 Ilustrace, která vznikla z pocitu

Tuhle ilustraci jsem kdysi kreslila jako hlavní hrdinku jedné knihy – Zimní čarodějnice. Dnes jsem se k ní vrátila. Ne proto, abych ji změnila. Ale abych ji jemně upravila a připomněla jí, kým je. Nechala jsem v ní její nedokonalost. Protože právě ta jí dává život. Možná je to stejné i s námi. Nemusíte zapalovat velký oheň. Stačí chvíle ticha. Zastavte se. Zavřete na chvíli oči. A zkuste si něco přát. Možná ne nahlas. Možná jen v sobě. Protože některá přání nepotřebují slova, stačí, že existují.

🌿 Protančete se dnešní nocí… 🌿