Kdysi dávno, uprostřed noci a ticha, jsem narazila na tuto báseň neznámého autora:

Duchu vlka…

ty, který bloudíš divokou zemí

ty, který kráčíš v tichém stínu

ty, který běžíš a skáčeš

mezi mechem porostlými stromy…

Půjč mi svou prvotní sílu

a moudrost Tvých zářících očí…

Nauč mě neúnavně sledovat mé vlastní touhy a postavit se vždy na stranu lásky.

Ukaž mi skryté cesty a měsícem ozářenou zem.

Divoký duchu,

choď se mnou ve dnech mé samoty,

vyj se mnou ve dnech mé radosti,

stůj při mně na cestě po tomto světě…

Ta slova ve mně zůstala. Něco ve mně se pohnulo – jako by někdo vyjádřil to, co jsem dlouho nedokázala říct. A tak vznikla tato ilustrace – jako tichá pocta síle, intuici a toulavé duši v nás všech.

Vlčí duch se pro mě stal symbolem vnitřní moudrosti, odvahy i samoty, kterou čas od času potřebujeme obejmout. Možná právě proto mi je tak blízký svět Prachomilů – kde ticho mluví a světlo má paměť.

Obraz "Duch vlka" jsem malovala před dvěma lety. Ale chtěla jsem ho s vámi sdílet, byla by škoda ho mít v šuplíku. Pokud se tě dotkl, budu ráda, když mi dáš vědět, co v tobě probudil.

Eva