Nedávno jsem narazila na výzvu, která mě přiměla zastavit se.

Zněla jednoduše: "Co byste vzkázali svému staršímu já?" A tak vzkazuji….

Milá Evi,

jestli tento dopis čteš, znamená to, že jsi zase urazila kus cesty.

A vsadím se, že některé věci, které tě dnes trápí, už nejsou tak velké, jak se zdály.

A přesto jsi došla až sem.

Doufám, že ses za ten rok naučila být na sebe o trochu laskavější.

Doufám, že ses naučila přijmout, že nemusíš všechno zvládnout dokonale.

A hlavně doufám, že ses nepřestala radovat z maličkostí:

z vůně lesa,

z nového nápadu,

z obrázku, který se povedl lépe, než jsi čekala,

z obyčejného večera, kdy všichni, které miluješ, jsou doma a v pořádku.

Možná jsi za ten rok vydala další knihu.

Možná ne.

Možná máš víc čtenářů.

Možná ne.

Možná se splnily některé sny.

A jiné ne.

Ale to nejdůležitější není v počtech ani výsledcích.

To nejdůležitější je, jestli sis zachovala tu část sebe, která umí vidět světlo tam, kde ho ostatní přehlédnou.

Protože právě ta část napsala Prachomily.

Právě ta část vytvořila Aariona.

Nenech ji ztichnout.

A ještě něco.

Jestli jsi za ten rok zase strávila spoustu času starostmi o budoucnost, vzpomeň si na Evu z minulosti.

Na tu, která seděla jednoho večera a měla pocit, že je toho na světě moc.

A přesto druhý den vstala a šla dál.

Protože její síla nikdy nebyla v tom, že se nebála.

Její síla byla v tom, že se nevzdala naděje.

🌿

A možná právě to bych si chtěla připomenout i dnes.

Že budoucnost nikdy nebude bez starostí.

Že svět nikdy nebude dokonalý.

Ale že naděje není přesvědčení, že všechno dopadne dobře.

Naděje je rozhodnutí nezhasnout své světlo, i když ještě nevíme, jak příběh skončí.