Někdy se stane, že se světlo objeví dřív než samotná postava.

Nevidíš tvář, neznáš příběh – jen cítíš jemný pulz, který se ti dere pod kůži a říká:

"Jsem tady. Vytvoř mě."

A tak vznikla Aelune.

Ne jako plánovaný výjev.

Ne jako promyšlená ilustrace.

Ale jako světlo, které se samo rozhodlo najít tvar.

Zpočátku byla jen čmáranice, pár linek, neurčitý obrys.

Nic, co by stálo za pozornost.

A přesto… jakmile jsem jí přidala světelné pruhy, začala přede mnou stát bytost, která měla vlastní dech, vlastní klid a vlastní sílu.

Aelune není bohyně ani víla.

Je to Strážkyně tichého světla.

Bytost, která nespaluje, ale uklidňuje.

Její světlo není ostré — je jemné, měsíční, ztišující.

Není to o moci, ale o rovnováze.

Říká se, že Aelune dokáže vidět světlo v každém člověku, i když ho ten člověk sám nevidí.

Dokáže rozzářit to, co jsme dlouho dusili v sobě.

Nesmělé sny.

Zaprášené radosti.

Staré touhy, které jsme schovali, protože "na to není čas".

Aelune nevyslovuje slova nahlas.

Její hlas je tichý jako měsíční vítr.

Mluví světlem – jemnými symboly, které se točí uvnitř její koule.

Každý symbol je pocit, ne věta.

A každý z nich má jediné poselství:

"Nezapomeň na sebe."

Možná jednou vkročí i do světa Prachomilů.

Možná je z něj.

Možná je to jen bytost, která se zrodila v jediném večeru, když jsem sebrala odvahu malovat jinak.

A možná…

možná je to světlo, které objevujeme každý v sobě, když se přestaneme bát, že to nebude dokonalé.

Aelune je můj malý krok mimo komfortní zónu.

A připomínka, že i v nečekaných věcech může vzniknout něco krásného.